SVATÝ PRO DNEŠNÍ DEN

21. října (čtvrtek)

Sv. Alexij karpatský (+ 1947)

Narodil se 12. září 1877 ve obci Jasiňa (v počeštělé formě: Jasenná) v Podkarpatské Rusi (asi 100 km východně od města Chust; tehdy součást Rakousko-Uherska) rodičům, kteří náleželi do řecko-katolické církve a živili se jako rolníci (jeho rodné jméno bylo Alexandr Ivanovič Kabaljuk). V roce 1905, když mu bylo 28 let, vykonal pouť k pravoslavným svatyním tehdejšího Ruského imperia. Zejména návštěva Kyjeva (dnes hlavní město Ukrajiny) v něm zanechala hluboký dojem. Nakoupil si tam duchovní literaturu a po návratu domů si postavil malou kapličku, kde se modlil dle pravoslavného způsobu, a šířil povědomí o svatém pravoslaví mezi svými rodáky. Jeho aktivit se ale brzy všimly uherské úřady. Několikrát byl předvolán na výslechy pro podezření z protistátní činnosti. Navzdory uherským úřadům se však začaly v Podkarpatské Rusi šířit pravoslavné církevní a modlitební spolky. Roku 1906 odjel Alexandr opět do Kyjeva, aby se tam setkal s kyjevským metropolitou Flaviánem, a požádal jej, aby na Podkarpatskou Rus vyslal pravoslavného kněze. To však za tehdejších poměrů nebylo možné. Poté se Alexandr vydal do Počájevské lávry (nalézá se v západní Ukrajině, asi 100 km východně od města Lvov), kde se setkal s vladykou Antonijem, který mu poradil, aby přijal mnišský postřih s následným vysvěcením na kněze, čímž by se vyřešila potřeba pravoslavného kněze v Podkarpatské Rusi. Poté se Alexandr vypravil na svatou horu Athos. Odtud doputoval roku 1907 až do Svaté země, kde navštívil tamní svatyně. Přivezl odtamtud mnoho ikon a svatých ostatků. Poté se vrátil na Athos, kde byl roku 1908 v monastýru sv. Pantelejmona sjednocen s pravoslavnou církví. V Podkarpatské Rusi však stále nebyl pravoslavný kněz, a tak se Alexandr znovu vydal do Ruska. Odebral se do monastýru sv. Onufrije v obci Jablečna v chelmské oblasti (dnes vesnice Jabłeczna na samém východě Polska u hranic s Běloruskem; asi 150 km jihovýchodně od Varšavy). Tamní archimandrita mu doporučil, aby se nechal postřihnout a vstoupil do monastýrského bratrstva. Alexandr souhlasil, ale ještě předtím se chtěl vrátit domů, aby své rodáky informoval o výsledcích jednání. Ovšem tam byl ihned zatčen pro podezření z protistátní činnosti. Pro nedostatek důkazů byl propuštěn, a tak se tajně vrátil do monastýru v Jablečné. Tam přijal malou schimu a jméno Alexij. Roku 1910 byl rukopoložen na jeromonacha. Poté se odebral na Athos, kde v monastýru sv. Pantelejmona získal nové doklady, které později potvrdil i cařihradský patriarcha Joakim. Ten mu také poradil, aby se obrátil na srbského patriarchu Lukijana, pod něhož jurisdikčně spadali všichni pravoslavní věřící v rakousko-uherské monarchii. Alexij se proto vydal do Sremských Karlovců (Sremski Karlovci, dnes na severu Srbska; asi 50 km severozápadně od Bělehradu), kde mu srbský patriarcha Lukijan udělil požehnání sloužit všechny bohoslužby pro potřeby karpatských Rusínů. Do Podkarpatské Rusi se Alexij vrátil roku 1911. Byl převlečen za prostého sedláka, a takto objížděl tamní města a vesnice, sloužil v tajných svatyních pravoslavné bohoslužby a udílel věřícím sv. svátosti. Neustálé pronásledování uherské policie jej však přimělo, aby odjel do Ruska a odtamtud do USA. V Americe se horlivě podílel na tamním životě pravoslavné církve. Dostal tam i svou farnost, jakmile se však dověděl, že byl doma, spolu s dalšími věřícími, obžalován ze špionáže pro Rusko, vrátil se. Proces trval dva měsíce. 3. března 1914 byl vynesen rozsudek. Otec Alexij byl odsouzen ke čtyřem letům a šesti měsícům vězení a k peněžité pokutě. Na svobodu se on i další věřící dostali až po rozpadu Rakousko-Uherska roku 1918. Poté, po připojení Podkarpatské Rusi k Československu, se situace pravoslavných zlepšila. Pravoslavní v Podkarpatské Rusi se dostali pod přímou správu Srbské pravoslavné církve, která na tomto území a na východním Slovensku zřídila Mukačevsko-prešovskou eparchii. Byly zakládány monastýry a chrámy. Roku 1920 založil Alexij v Chustu modlitební dům a při něm později internát pro pravoslavné studenty gymnásia a učňovské školy. V Ize (obec Iza-Karpovtlaš, asi 5 km severovýchodně od Chustu) založil monastýr sv. Nikolaje, a byl tam roku 1921 zvolen za představeného. Poté jej vladyka sv. Dositej (ze srbské pravoslavné církve, působící po jistý čas v Československu; má svátek 31. prosince) jmenoval igumenem. Z tohoto monastýru vzešel pozdější biskup a metropolita československé pravoslavné církve Dorotej, který byl duchovním Alexijovým synem. Roku 1925 byl igumen Alexij povýšen na archimandritu a byl uznán za hlavního představeného pravoslavné Duchovní konzistoře na území Podkarpatské Rusi v Chustu. Tamtéž později zbudoval chrám Zvěstování přesv. Bohorodičce, v němž sloužil jako představený až do konce pozemského života. 28. září 1935 se účastnil posvěcení pražského katedrálního chrámu sv. Cyrila a Metoděje. V listopadu 1944, po obsazení Podkarpatské Rusi sovětskou Rudou armádou, stanul Alexij v čele delegace duchovních v sovětské Moskvě (celá akce byla podle všeho zrežírována sovětskou tajnou policií NKVD). Delegace v Moskvě požádala o začlenění podkarpatských pravoslavných do struktury Ruské pravoslavné církve. Součástí delegace byla i politická složka složená z místních komunistů i dalších politických skupin, jejíž členové podali žádost o vtělení Podkarpatské Rusi do SSSR. Alexij tak zřejmě vycházel z reálných možností, jaké v té době tamní pravoslavná církev měla. Pokud neměla být zcela zničena, musela se pokusit najít se sovětským režimem alepoň nějaký koncensus. Nedlouho před svou smrtí přijal velkou schimu. 21. listopadu 1947 pokojně zesnul v ženském monastýru Zesnutí přesv. Bohorodičky v obci Domboki (asi 10 km západně od Mukačeva).

Jeho ostatky byly převezeny do monastýru sv. Nikolaje v Ize, kde byly slavnostně pohřbeny. Roku 1999 byly ostatky vyzdviženy a přeneseny do chrámu v témže monastýru, kde dodnes spočívají téměř netlené. Brzy po vyzdvižení sv. ostatků začalo docházet k zázračným uzdravením těžce nemocných lidí, kteří se k sv. Alexiji s modlitbou utíkali. Slavnostně byl Alexij kanonizován Ruskou pravoslavnou církví 8. října 2001 v monastýru sv. Nikolaje.

Tento světec se také slaví 19. listopadu (toto datum je odvozeno od data jeho úmrtí 21. listopadu; protože však na tento den připadá svátek Uvedení přesv. Bohorodičky do Chrámu, byl svátek sv. Alexije přeložen na 19. listopadu).

20. října (úterý)

Mč. Sergius a Bacchus (+ asi r. 303)

Pocházeli z urozených rodů, byli vysoko postavenými důstojníky a na římském císařském dvoře požívali pro svou statečnost, moudrost a věrnost velké úcty u císaře Galeria (Gaius Galerius Valerius Maximianus). Když byli u císaře udáni, že jsou křesťané, rozhodl se je vyzkoušet. Když uspořádal slavnost spolu s obětováním pohanským bohům, sledoval, jestli se Sergius s Bacchem zúčastní. Když je císař vyzval, aby spolu s ostatními obětovali bohům a oni odmítli, dal je převléci do ženského spodního prádla a potupně je vodit po tržišti na posměch davu. Došlo k tomu pravděpodobně v římském posádkovém městě Europos na řece Eufrat (dnes archeologické naleziště jménem Karkemiš, které se rozkládá na hranicích Turecka a Sýrie; asi 70 km jihozápadně od města Şanlıurfa - dříve Edessa). Poté je císař poslal do pevnosti Barbalissos (její zbytky se dodnes zachovaly; nacházejí se u řeky Eufrat, u archeologického naleziště Emar, asi 10 km severovýchodně od města Maskanah v severní Sýrii) k místnímu vojenskému veliteli, který je, na základě staré známosti, přesvědčoval, aby se zřekli Krista, a tak unikli nečestnému mučení a smrti. Oni mu však odpověděli takto: Čest i nečest, život i smrt – všecko je lhostejné tomu, kdo hledá Království nebeské. Nato byl Bacchus tak dlouho bit, až vypustil duši. Jeho tělo bylo pohozeno u silnice, ale místní křesťané jeho ostatky pohřbili. Sergius musel ujít řadu mil v botách, do nichž byly zaraženy hřeby. Nakonec byl sťat mečem v městě Resafa (později přejmenované po sv. Sergiovi na Sergiopolis; dnes archeologické naleziště asi 150 km jihovýchodně od syrského města Aleppo).

Pohřbili jej místní křesťané a jeho hrob se stal významným poutním místem. Byly tam přeneseny i ostatky sv. Baccha. Roku 434 byl u Sergiova hrobu zbudován chrám (později přestavěný na velikou basiliku; její ruiny se zachovaly dodnes), při kterém vzniklo první biskupství v oblasti Sýrie. Za svého patrona jej považovali i pouštní nomádi. U jeho hrobu byli mnozí posedlí a nemocní uzdraveni. Každý rok ve výroční den jeho smrti přicházela k jeho hrobu divoká zvířata, aniž by kohokoliv napadla (ani lidi ani domácí zvířata), a pak se opět pokojně vracela do pustiny. Později byly ostatky svatých Sergije a Baccha uloženy v Cařihradě. Po jeho dobytí Turky byly části lebek obou světců přemístěny na území dnešního Rumunska. Dnes jsou uchovávány v pravoslavné katedrále sv. Dimitrije (Catedrala Sfântului Dumitru) ve městě Craiova (nachází se v jihozápadním Rumunsku; asi 150 km západně od Bukurešti). Dalšíčásti ostatků obou světců se nacházejí v římském katolickém kostele sv. Sergie a Baccha (Santi Sergio e Bacco), v benátské katolické basilice sv. Marka (Basilica di San Marco), a rovněž na sv. hoře Athos (v monastýrech Simonopetra a Kutlumusiu), a konečně v egyptské Káhiře v koptském kostele Abu Serga.

19. října (pondělí)

Sv. apoštol Tomáš (+ asi r. 72)

Pocházel z oblasti zvané Galilea, která se rozkládala na severu Svaté země (není známo odkud přesně). Byl jedním z dvanácti Ježíšových apoštolů. Tak, jako další apoštolé, se živil rybolovem. Byl statečný, o čemž svědčí, že když se Ježíš vydal na svou poslední pozemskou cestu do Jerusalema, Tomáš tehdy vyzval ostatní apoštoly, které zachvátil strach: "Pojďme i my, ať zemřeme spolu s ním!"(Jan 11, 16) Tomáš nejprve neuvěřil, že Kristus vstal z mrtvých, a uvěřil, až když se o tom osobně přesvědčil a dotkl se Ježíšových ran. Odtud úsloví: nevěřící Tomáš. Po Letnicích procházel zeměmi na východ od Svaté země (podle některých tradic došel až do Číny, což je však spíše nepravděpodobné), všude hlásal evangelium, až se usadil v Indii. Tam obrátil ke křesťanství mnohé, čímž zřejmě vzbudil odpor místních elit, a tak byl ve městě Mylapore (dnes součást města Čennaí v jihovýchodní Indii, dříve zvaného Madrás)popravenprobodnutím kopím. Stalo se tak asi roku 72.

V tomtéž městě se nachází jeho hrob, nad nímž je od roku 1547 vystavěna katolická katedrála sv. Tomáše (Tomášův hrob se nachází v kryptě pod katedrálou; z ostatků apoštola Tomáše se tam, v blízkém muzeu, dnes nachází jen úlomek kosti z jeho ruky a hrot kopí, kterým byl proboden; většina Tomášových relikvií byla již asi v 3. století přenesena na Západ). Tamní křesťané odvozují svůj původ od apoštola Tomáše a jsou malabarského a malankarského obřadu. Tomášova lebka je uchovávána v monastýru sv. apoštola Jana Theologa ve městě Patmos (nachází se na stejnojmenném ostrově v jihovýchodní části Egejského moře; ostrov dnes náleží Řecku). V souvislosti s Tomášovou lebkou se událo mnoho zázraků. Další části světcových ostatků se nacházejí v katolické basilice ve městě Ortona (basilica di San Tommaso; Ortona je město ve střední Itálii, na pobřeží Jaderského moře). Menší část z kosti paže apoštola Tomáše obsahuje i Svatovítský poklad na Pražském hradě, a to díky českému králi a císaři tzv. Svaté říše římské Karlu IV.

(autor: prot. Martin Beneš)

Biblická čtení pro dnešní den:

Flp IV, 10 – 23

10 Velmi jsem se v Pánu zaradoval, že již zase rozkvetla vaše péče o mne. Vím, vždycky jste na to mysleli, jen jste neměli příležitost.

11 Ne že bych si naříkal na nedostatek; naučil jsem se být spokojen s tím, co mám.

12 Dovedu trpět nouzi, dovedu mít hojnost. Ve všem a do všeho jsem zasvěcen: být syt i hladov, mít nadbytek i nedostatek.

13 Všecko mohu v Kristu, který mi dává sílu.

14 Avšak učinili jste dobře, když jste mi pomohli v mých těžkostech.

15 I vy to víte, Filipští, že v počátcích evangelia, když jsem vyšel z Makedonie, ani jedna církev se nepodílela se mnou v příjmech a vydáních, jen vy sami;

16 vždyť i do Tesaloniky víc než jednou jste mi poslali na mé potřeby.

17 Ne že by mi šlo o dary; jde mi o to, aby rostl zisk, který se připisuje k vašemu dobru.

18 Dostal jsem tedy všecko a mám hojnost; jsem plně opatřen, když jsem přijal od Epafrodita dary, které jste mi poslali – jsou vůní příjemnou, obětí vhodnou, Bohu milou.

19 Můj Bůh vám dá všechno, co potřebujete, podle svého bohatství v slávě v Kristu Ježíši.

20 Našemu Bohu a Otci sláva na věky věků. Amen.

21 Pozdravujte všechny, kteří patří Kristu Ježíši. Pozdravují vás bratří, kteří jsou se mnou.

22 Pozdravují vás i ostatní bratří, zvláště ti, kteří jsou z císařského domu.

23 Milost Pána Ježíše Krista buď s vámi.

Lk VII, 36 – 50

36 Jeden z farizeů pozval Ježíše k jídlu. Vešel tedy do domu toho farizea a posadil se ke stolu.

37 V tom městě byla žena hříšnice. Jakmile se dověděla, že Ježíš je u stolu v domě farizeově, přišla s alabastrovou nádobkou vzácného oleje,

38 s pláčem přistoupila zezadu k jeho nohám, začala mu je smáčet slzami a otírat svými vlasy, líbala je a mazala vzácným olejem.

39 Když to spatřil farizeus, který ho pozval, řekl si v duchu: "Kdyby to byl prorok, musel by poznat, co to je za ženu, která se ho dotýká, že je to hříšnice."

40 Ježíš mu na to řekl: "Šimone, chci ti něco povědět." On řekl: "Pověz, Mistře!" –

41 "Jeden věřitel měl dva dlužníky. První byl dlužen pět set denárů, druhý padesát.

42 Když neměli čím splatit dluh, odpustil oběma. Který z nich ho bude mít raději?"

43 Šimon mu odpověděl: "Mám za to, že ten, kterému odpustil víc." Řekl mu: "Správně jsi usoudil!"

44 Pak se obrátil k ženě a řekl Šimonovi: "Pohleď na tu ženu! Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal, ona však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy.

45 Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala líbat mé nohy.

46 Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vzácným olejem pomazala mé nohy.

47 Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou jí odpuštěny, protože projevila velikou lásku. Komu se málo odpouští, málo miluje."

48 Řekl jí: "Jsou ti odpuštěny hříchy."

49 Ti, kteří s ním byli u stolu, začali si říkat: "Kdo to jen je, že dokonce odpouští hříchy?"

50 A řekl ženě: "Tvá víra tě zachránila, jdi v pokoji!"

18. října (neděle)

20. NEDĚLE po Padesátnici

O vzkříšení syna vdovy naimské

Biblická čtení pro dnešní den:

Gal I, 11 – 19

11 Ujišťuji vás, bratří, že evangelium, které jste ode mne slyšeli, není z člověka.

12 Vždyť já jsem je nepřevzal od žádného člověka ani se mu nenaučil od lidí, nýbrž zjevil mi je sám Ježíš Kristus.

13 Slyšeli jste přece o tom, jak jsem si kdysi vedl, když jsem ještě byl oddán židovství, jak horlivě jsem pronásledoval církev Boží a snažil se ji vyhubit.

14 Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců.

15 Ale ten, který mě vyvolil už v těle mé matky a povolal mě svou milostí, rozhodl se

16 zjeviti mně svého Syna, abych radostnou zvěst o něm nesl všem národům. Tehdy jsem nešel o radu k žádnému člověku,

17 ani jsem se nevypravil do Jeruzaléma k těm, kteří byli apoštoly dříve než já, nýbrž odešel jsem do Arábie a potom jsem se zase vrátil do Damašku.

18 Teprve o tři léta později jsem se vydal do Jeruzaléma, abych se seznámil s Petrem, a zůstal jsem u něho dva týdny.

19 Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, jen Jakuba, bratra Páně.

Lk VII, 11 – 16

11 Za onoho času, šel Ježíš do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí.

12 Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel.

13 Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: "Neplač!"

14 Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: "Chlapče, pravím ti, vstaň!"

15 Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce.

16 Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: "Veliký prorok povstal mezi námi" a "Bůh navštívil svůj lid."

17. října (sobota)

Svt. mč. Hierotheos Athénský (+ asi roku 96)

Hierotheos (česky: Jerotej) byl filosofem platonského směru a členem athénského Areopágu (původně název místa, kde probíhaly v Athénách soudy; později se tak nazýval samotný soud). Spolu se svým přítelem (a později i žákem) sv. Dionýsiem Areopagitou (měl svátek včera) přijal od apoštola Pavla křesťanskou víru (kolem roku 53, a to na základě Pavlova kázání na Areopágu; viz Skutky apoštolů 17, 16 - 34). Apoštol Pavel jej ustanovil prvním athénským biskupem (město Athény, dnes hlavní město Řecka). Zúčastnil se pohřbu přesv. Bohorodičky v Jerusalémě (kolem roku 57). Byl považován za Bohem inspirovaného hymnografa. Dobře vedl své duchovní stádce, mnoho pohanů obrátil ke Kristu. Podle některých pramenů zesnul ve vysokém věku pokojně (protože však mnoho trpěl pro víru, byl mu přiřčen titul mučedníka), podle jiných zemřel mučednickou smrtí, a to stětím.

Byl pochován nedaleko města Megara (asi 40 km západně od Athén), v místě, kde pobýval asketickým způsobem života. V 11. století tam byl postaven monastýr jemu zasvěcený (Mone Agiou Ierotheou; nachází se asi 5 km severozápadně od Megary), který stojí dodnes. Nalézá se v něm hrob sv. Hierothea (přímo v monastýrském chrámu), a také je tam uchovávána jeho lebka. Další část světcových relikvií se nachází v athoském monastýru sv. Pavla.

(autor: prot. Martin Beneš)

Biblická čtení pro dnešní den:

1 Kor XIV, 20 – 25

20 Bratří, ve svém myšlení nebuďte jako děti. Ve zlém buďte jako nemluvňata, ale v myšlení buďte dospělí.

21 V Zákoně je psáno: 'Jinými jazyky a ústy cizozemců budu mluvit k tomuto lidu, ale ani tak mě nebudou poslouchat,' praví Hospodin.

22 Mluvení jazyky není tedy znamením k víře, nýbrž k nevěře, prorocká řeč však nevede k nevěře, nýbrž k víře.

23 Kdyby se celá církev sešla ve shromáždění a všichni by mluvili ve vytržení a přišli by tam lidé nezasvěcení a nevěřící, cožpak neřeknou, že blázníte?

24 Budou-li všichni mluvit prorocky a přijde tam člověk nevěřící nebo nezasvěcený, bude vším, co slyší, souzen a usvědčován,

25 vyjdou najevo věci skryté v jeho srdci, takže padne na kolena, pokoří se před Bohem a vyzná: "Vskutku je mezi vámi Bůh!"

Mt XXV, 1 – 13

1 Praví Pán: Tehdy bude království nebeské, jako když deset družiček vzalo lampy a vyšlo naproti ženichovi.

2 Pět z nich bylo pošetilých a pět rozumných.

3 Pošetilé vzaly lampy, ale nevzaly si s sebou olej.

4 Rozumné si vzaly s lampami i olej v nádobkách.

5 Když ženich nepřicházel, na všechny přišla ospalost a usnuly.

6 Uprostřed noci se rozlehl křik: 'Ženich je tu, jděte mu naproti!'

7 Všechny družičky procitly a dávaly do pořádku své lampy.

8 Tu řekly ty pošetilé rozumným: 'Dejte nám trochu oleje, naše lampy dohasínají!'

9 Ale rozumné odpověděly: 'Nemůžeme, nedostávalo by se nám ani vám. Jděte raději ke kupcům a kupte si!'

10 Ale zatímco šly kupovat, přišel ženich, a které byly připraveny, vešly s ním na svatbu; a dveře byly zavřeny.

11 Potom přišly i ty ostatní družičky a prosily: 'Pane, pane, otevři nám!'

12 Ale on odpověděl: 'Amen, pravím vám, neznám vás.'

13 Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu.

16. října (pátek)

Svt. mč. Dionýsios Areopagita (+ 95)

Dionýsios (česky: Diviš) se počítá mezi 70 apoštolů. Studoval řeckou filosofii v rodných Athénách (dnes hlavní město Řecka), a poté pokračoval ve studiích astronomie v egyptském Heliopolis (dnes archeologické naleziště v severovýchodní části hlavního města Egypta Káhiry, na území čtvrti Ain Shams). To bylo v době, kdy zesnul Ježíš Kristus na Golgotě. Tehdy byl Dionýsios v Egyptě svědkem zatmění Slunce a tříhodinové tmy. Dionýsios zvolal: Buď Bůh, Stvořitel světa, trpí, nebo tento viditelný svět končí!  Když se vrátil do Athén, stal se členem Areopagu (nejvyššího athénského soudu), a odtud mu zůstalo přízvisko Areopagita. Když apoštol Pavel zavítal do Athén a zvěstoval tam na Areopagu evangelium (Sk 17, 16 - 34), tak většina přítomných jeho zvěst odmítla, a jednou z výjimek byl právě Dionýsios, který se dal pokřtít i s celým svým domem. Pavel jej později vysvětil na athénského biskupa (v pořadí druhého, po sv. Hierotheovi - má svátek 4. října). Dionýsios také putoval do Jerusalema, setkal se s přesv. Bohorodičkou a byl svědkem jejího zesnutí. On sám zesnul v Athénách mučednickou smrtí upálením (podle jiné verze byl sťat) a tam byl také pohřben.

Dionýsiova lebka je uchovávána v athoském monastýru Docheiariou. Další částečky světcových relikvií se nacházejí v některých athoských a řeckých monastýrech.

Podle jiné verze, po mučednické smrti apoštola Pavla v Římě, odešel do Galie (dnešní Francie) a zvěstoval tam barbarům evangelium. Usadil se na území dnešní Paříže, kde se tehdy nalézala osada jménem Lutetia, a postavil tam malý chrám (na ostrově Île de la Cité na řece Seině, kde se dnes rozprostírá katedrála Notre-Dame). Byl zatčen a sťat mečem. Pravděpodobně se však v této verzi jedná o záměnu sv. Dionýsia s jiným světcem - sv. Denisem (má svátek 9. října), který žil ve 3. století a je považován za prvního pařížského biskupa (ke "spojení"  obou světců do jedné osoby došlo zřejmě v 9. století v západní části Franské říše, tedy na území dnešní Francie).

Sv. Dionýsiovi jsou připisovány významné teologické texty, které se dochovaly dodnes: O božích Jménech, O nebeské hierarchii, O církevní hierarchii, O mystické theologii. Jeho dílo se pravděpodobně uchovávalo v egyptské alexandrijské církvi jakožto tzv. disciplina arcani (tajné nauky pro pokročilé zasvěcence) a zdá se, že bylo známo Klementu Alexandrijskému, Origenovi, Dionýsiovi Alexandrijskému i Řehoři Theologovi. Někteří tvrdí, že tato díla napsal neznámý autor žijící v 5. století, který se jen zaštítil jménem sv. Dionýsia. Vycházejí z toho, že některá místa těchto spisů odrážejí znalost reálií 5. století. To se však dá vysvětlit pozdějšími přídavky a úpravami, kterými mohly tyto mystické spisy po po sepsání sv. Dionýsiem projít.

(autor: prot. Martin Beneš)

Biblická čtení pro dnešní den:

Flp III, 8 – 19

8 Bratři, vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic,

9 abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře,

10 abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení. Beru na sebe podobu jeho smrti,

11 abych tak dosáhl zmrtvýchvstání.

12 Nemyslím, že bych již byl u cíle anebo již dosáhl dokonalosti; běžím však, abych se jí zmocnil, protože mne se zmocnil Kristus Ježíš.

13 Bratří, já nemám za to, že jsem již u cíle; jen to mohu říci: zapomínaje na to, co je za mnou, upřen k tomu, co je přede mnou,

14 běžím k cíli, abych získal nebeskou cenu, jíž je Boží povolání v Kristu Ježíši.

15 Kdo je dokonalý, ať smýšlí jako my; a jestliže v něčem smýšlíte jinak, i to vám Bůh objasní.

16 Jen k čemu jsme již dospěli, toho se držme.

17 Bratří, napodobujte mne. Hleďte na ty, kdo žijí podle našeho příkladu.

18 Neboť mnozí, o nichž jsem vám často říkal a nyní to s pláčem opakuji, žijí jako nepřátelé Kristova kříže;

19 jejich koncem je zahynutí, jejich bohem břicho a jejich chloubou to, zač by se měli stydět, neboť smýšlejí přízemně.

Lk VII, 31 – 35

31 Praví Pán: Čemu tedy připodobním lidi tohoto pokolení? Komu se podobají?

32 Jsou jako děti, které sedí na tržišti a pokřikují na sebe: 'Hráli jsme vám, a vy jste netancovali; naříkali jsme, a vy jste neplakali.'

33 Přišel Jan Křtitel, nejedl chléb a nepil víno – a říkáte: 'Je posedlý.'

34 Přišel Syn člověka, jí a pije – a říkáte: 'Hle, milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků!'

35 Ale moudrost je ospravedlněna u všech svých dětí."